Budoucí svět

Nedokážu si dost dobře představit život, řekněme, v patnáctém století, je to pro mě příliš vzdálené, stejně tak si nedokážu představit život za dalších pět století. Jako scifista bych měl vidět dostatečně dopředu, ale obávám se, že tady fantazie nestačí. Uvedu příklad, nedávno jsem se díval na černobílý film, někdy z třicátých let - byla to sci-fi, ale mě to připadalo více než komické, ty "kovové" oblečky, neforemní a většinou i přihlouplí roboti (správně by se mělo psát roboty - koneckonců jsou to neživé stroje a proto jim náleží neživá koncovka) - a já věděl, že to co tam ukazují je beznadějně zastaralé už dnes, po pouhém a necelém století (aby mě někdo nechytal za slovíčko, řekněme 75 letech ;-) ) Ještě před padesáti lety nemohla být řeč o tom, že pátým nejzářivějším bodem na obloze bude po Slunci, Měsíci, Venuši a Marsu kosmická stanice ISS Freedom (dříve Alpha - jenže znáte Američany ;-) ) se stálou lidskou posádkou ... . Kdybyste před pětadvaceti lety řekli někomu z branže, že máte doma "jen tak" počítač s výpočetní kapacitou v řádech stovek milionů operací za sekundu považovali by vás za blázna či, v lepším případě, za hóóódně bohatého excentrického vědce. Dnes se přemýšlí o genetice jako o standartní vědní a lékařské disciplíně určené nejen k tomu, aby dávala odolnější obilí a dojivější krávy, ale aby pomáhala lidem zbavit se některých (možná i všech) nemocí a při troše dobré víry i ke zkrášlení (Mít svaly jako Rambo, nebo prsa jako Barbarella? Proč ne? ;-) ) a snad i ke zmoudření.
Co bude dál? Vývoj se nezastaví, tedy prozatím. Kapacity mikročipů se co osmnáct měsíců zdvojnásobí - dnes už proslavený axióm páně profesora Moora, jenže existují jisté fyzikální zákony a ty překonat nejde - například tepelné ztráty, ty by snad ještě šly "obejít" použitím supravodičů, ale interference při ultravysokých frekvencích už nikoli. Dnes již existuje terabitový počítač s optoelektronickým procesorem který posouvá vývoj dál, ale ani tohle není konečné řešení. Už tady někde leží konec počítačů, jak je dnes známe. A tam také nastupuje již dnes často zmiňovaná nanotechnologie. Jak říkájí mniši, když se baví o celibátu: toho se mi už nedožijeme, ale naše děti určitě. Nanotechnologie jednou dospěje do úrovně, kdy bude spojitelná s nervovou sítí člověka, ostatně už dnes jsou jisté nesmělé pokusy, a kdy bude stačit výpočetní kapacita nanoprocesorů ke zpracování dat z této sítě. Pak odzvoní všemu, co dnes považujeme za standartní elektronické vybavení. Proč by někdo měl doma televizní obrazovku, když mnohem komplexnější obraz mu bude přenášen přímo do optického nervu - a bez přecházení manželky před obrazovkou v době gólu ;-). Na co rádio, když i surround bude jen slabý odvar toho, co dá neurorádioprocesor v uších. A konečně podoby nových počítačů? Představte si možnost spolknutí pilulky obsahující Neumannovy nanotické samoreprodukující se stroje, jejihž programem bude vybudování právě popsaných zvukových a obrazových periferií, ovládacích prvků, třeba na nervech očních svalů, nemluvě o "mikrofonu" v hlasivkách a dalších důležitých součástek. Pak si budete za jistě nevelký peníz dokupovat plug-iny např. force feedbacku (na jednotlivé nervové vlákna rukou, či nohou, případně i na rovnovážné tělísko - kdo by si nechtěl vychutnat ten pravý zážitek 9g v kabině nejnovější vesmírné stíhačky ;-) ). Nahrávání nových programů se bude dít díky například mikrovlnému přenosu, vždyť každý bude mít tu možnost "stáhnout" si software z webu, kde nebudou počítače, jen lidé a UI - umělé inteligence ... .
Někomu možná tahle představa připadá jako noční můra z románu Wiliama Gibsona, ale... . Jaký bude svět za sto let, jaký za sto padesát, a jaký za pět set? To nikdo z nás neví, tak jako nikdo z patnáctého století nevěděl, že dnes budeme osídlovat vesmír, mít celosvětovou Síť s neomezeným přístupem k informacím, možnost cestovat kdykoliv a kamkoliv na této planetě a být tam ještě tentýž den ... .